Menu schované do tlačítka

 

Stará škola v Přešticích

Do staré přeštické školy, která stávala pod kostelem, chodili jsme ještě hoši a děvčata – neboli kluci a holky – dohromady a seděli jsme proti katedře panu učitelovi po pravici holky, po levici hoši. Prostředkem vedla ulička, aby na nás rákoska lépe dosáhla.

Ze starých učitelů byli v letech 1869 na škole ještě pp: Piha, Loukota a Rebec, mladšími pak byli: Růžek, Miller, Jiskra, Konáš.

Stará škola měla dosti velké místnosti, ale chodby byly úzké, schody dřevěné, trochu příkré, které dovedly dělat rámus, zvláště když venkovští hoši i děvčata nosívali ještě dřeváky, a prachu bylo k zalknutí.

V přízemí školy bydlel vpravo školník a kostelník Beneš, který pocházel z Kucín, a proto později synovi jeho, který byl pak po otci kostelníkem, říkali: Kucíňák. Druhý syn Nácíček byl hrbatý, metl školy, topil a po chodbách kluky pohlavkoval, aby nekřičeli.

Na dvorečku školním při postranních schodech ke kostelu bylo dřevěné staveníčko, podobné indiánské stavbě na kůlech. Bylo to přístupné z obou stran dřevěnými schůdky „pro hochy“ a „holky“ zvlášť a podfukovalo to spodem v zimě v létě.

O moderní hygieně nebylo nikde ani zdání. Načpak také. Byli jsme venku celý ostatní čas kromě školy a vyvětrali jsme se všech stran. Když bylo v létě horko, otevřela se okna, v zimě se topilo, anebo pro zahřátí pod lavicemi se dělaly prostocviky. Kdepak tělocvičny, kreslírny, fysikální kabinety, šatny na chodbách. To „nejvejš“ byla na chodbě řada dřeváků, které jsme z rozpustilosti chlapcům prohazovali. Hoši i holky-dřevákáři museli jít do třídy v punčochách, podšitých důkladným domácím plátnem.

Nezbytné školní pomůcky, jako: pár obrazů biblických, rostlinných, živo-čišných, historických, nebo sbírka kamenů, motýlů, brouků buďto visela na stěně dotyčné třídy, anebo to bylo uschováno v nějaké té „přepychové“ skříni se zasklenými dveřmi ve třídě.

Tabule byly na podstavcích a za nimi jsme stávali „na hanbě“ , říkali jsme: na hambě. V první třídě měli jsme břidlicové tabulky ve dřevě zarámované a psalo se nebo kreslilo na nich „griflem“ – kdepak bylo známo pisátko. Slabikář začínal: i, u, y, o, e, a, bez obrázků, suše a nezáživně a kdyby nám to nebyl pan učitel osladil nějakou tou pohádkou nebo zazpíváním, bylo by to vypadalo smutně.

Byli jsme sice s holkami pohromadě, mohli jsme si zvyknout považovat je s námi za rovnocenné, ale kdepak! To byl pro nás velký trest, když některý kluk nedal pokoj a učitel ho posadil mezi holky. „Levoro, sedneš si na místo Bláhové a Bláhová na tvoje!“ – to byl rozsudek pro vraha. My kluci se tam mezi těmi holkami styděli a hned jsme byli jako „oukropci“. Anebo když tak řekl pan učitel Růžek některému chlapci: „Jdi tamhle té a té holce opravit to kreslení, ona to maže k nekoukání!“ To bylo zdráhání, okolkování, fňukání! Žádnému se tam nechtělo…. Ale pan učitel švihl rákoskou o stůl: „Už jsem ře-kl, bude to nebo ne!“ a my jsme se tam loudali jen ze strachu před nějakým tím švihancem přes záda.

V páté třídě seděly holky za námi. To snad abychom na ně neviděli a nevyplazovali na ně jazyky, když uměly víc než my a učitel Rebec na to poukazoval a za vzor nám je stavěl.

Tenkrát jsme mnoho knih neměli, hlavní byla nějaká ta čítanka s vybranou četbou k rozboru vět a obsahu článků. Přírodopis, dějepis, zeměpis, mluvnice, fysika čili silozpyt, ba i nauka o dopisech, to vše nám bylo diktováno a my psali do sešitů, kreslili fysikální přístroje, zeměkoule s rovníkem a poledníky, krystaly i rostliny, tělovědu s ústrojím sluchovým, zažívacím, srdce s oběhem krve – vše to mám dosud na památku pohromadě a připraveno pro některé školní muzeum.

Nejraději ze všeho jsme zpívali. Měli jsme už zamilované písničky a když řekl pan učitel: „Tak, copak si zazpíváme?“, zvedli jsme pravou ruku a vztyčenými dvěma prsty jsme mydlili, volali: „Krásný hled je na ten Boží svět….“ , nebo „Přijde jaro přijde….“ Kostelní dvouhlasý zpěv: „jak smím jít k stolu Tvému…..“ to už byl pěvecký dokonalý sbor.

Novodobí hlasatelé mají radost, že se škola vymanila z područí klerikalismu, ale když si na to vzpomeneme promyslíme si to, ono to nebylo tenkrát tak zlé, nám to ani nenapadlo, že by to mohlo být jinaké a vydrželi jsme to chvála Bohu ve zdraví a spokojenosti až do šedin. Myslím, že při klidných povahách dalo se tenkráte dobře vyjít všude a nemáme dosud zjištěno, že by nynější doba u mládeže bez náboženství a nuceného chození do kostela se osvědčila….! To však nepatří do mých vzpomínek a za druhé počkáme s úsudkem, až co řeknou ti, co přijdou po nás. Nám se to líbilo, i když jsme se při tom nemodlili.

Měli jsme před něčím úctu, která s námi do života se vžila, rostla, a konečně, vždycky bylo ještě dost času zříci se svobodné vůle toho náboženství, které by se nám z rozumových náhledů později bylo nelíbilo.

Rákoska v rukou dobrého učitele dělala divy, ať si říká kdo chce co chce, a žádná domluva, opisování a „ po škole“ zavírání ji nenaradí. Ráz, dva, tři na ruku švihy, až jsem je museli slízávat, a bylo ticho jako v hrobě. Nikdo si ani netroufal doma stěžovat, „že dostal“, byli by mu jistě ještě přidali. A tak žili v bázni Boží a pod rákoskou vesele a bezstarostně jako děti nynější, ale máme na co vzpomínat. Ba každý rozumný jistě už několikrát přiznal, že těch švihanců jsme zasloužili víc.

A což pak, kdo z nás byl svědkem veřejného potrestání, ten na tu inkvisici nezapomene do smrti. Tehdá nějací kluci vybírali na Pohořku u panského dvora na topolech vrabce a hráli si na popravu usekáváním hlaviček jejich na kameně. Někdo to udal a trest vynesen: veřejně, na pamětnou všem, že dostanou výprask.

Sezváni rodičové, všechny třídy se sešly do jedné školní místnosti se svými učiteli, byli pozvání zástupci úřadů, přinesena lavice, napřed bylo velké kázání o zločinu, pak rozsudek a hned provedení trestu. Školník s pp. učiteli podrželi viníka, položili ho na lavici, obnažili tu nevinnou tvář, která trpěla za onu zlotřilou. Mráz nám šel po zádech už za těch příprav. Pak školník zvedl metlu – říkalo se, že je ve vařící vodě spařená – a rána na ránu co ráz dopadá – zní to v Riegrově „Kovářské“ – kluk řval, že to všem uši a nervy trhalo, ale nám mládeži to bylo příkladně znázorněno, co se smí a nesmí, že jsem od té doby začali mít pře zákonem lidským i božím úctu a vážnost…

Ó! přehnané nyní sociální cítění! Tenkrát bylo méně kriminálů: jedna dvě, a už to lítalo na vojně, ve škole, na švestkách, na hrachových luskách, mazal tatík, dědek, báby dávaly buchty do zad, mazali se kluci mezi sebou nikomu to neublížilo. Teď se také mažou (mazlí), ale rodiče s dětmi, učitelky se žačkami, šéfové s bobečky a … raději přestanu, to už do tohoto rámce nepatří, možná, že by mi někdo vytkl, že už také do vše-ho mažu.

Karel Schwarz: Pomněnky: Druhá hrst feuilletonů o Přešticích

Obrázky staré školy na rohu Hlávkovy a Třebízského ulice: Václav Sedláček, Kronika města Přeštice, Karel Votlučka, Pomněnky

AKTUALITY

ŠKOLNÍ ROK 22/23
organizace, prázdniny, pomůcky...

ÚSPĚCHY V SOUTĚŽÍCH

ROZLOUČENÍ S VYCHÁZEJÍCÍMI ŽÁKY (foto)

ARCHIV 21/22


ZAJÍMAVOSTI

Pocta Josefu Hlávkovi ke 190. výročí narození

Prestižní cena za vědu pro paní Lenku Zdeborovou, naši bývalou žákyni

Letecké snímky školních budov

Ze života Josefa Hlávky - videopořad

Jak povodeň v roce 2002 ohrožovala školu


jídelníček

youtube

Počasí u nás


archiv

 

Základní škola Josefa Hlávky Přeštice, Na Jordáně1146
IČO: 49181891
webmaster  

Prohlášení o přístupnosti